Jako malý jsem na Vánoce dostal vše, co jsem si přál, nakreslil nebo napsal a dal do obálky. Byl to takový "dopis pro Ježíška". Těšil jsem se, že mi přinese přesně to, co jsem chtěl. A skoro vždy mi to vyšlo přesně podle mých představ. Říkal jsem si, že Ježíšek je ten úplně největší borec, kterého znám. Ale nikdy jsem ho neviděl. Až mi jednou řekli, že Ježíšek neexistuje. To jsem tenkrát plakal. A pak si vzpomínám, že jsem plakal ještě jednou. To když mi řekli, že Ježíšek jsem já.
Pamatujete si, když jsme byli malí, Vánoce byly bezvadné, o nic jsme se nemuseli starat, jen na Štědrý den nejíst, abychom viděli zlaté prasátko. Pak výborná večeře a ... rozbalování dárků. No paráda. Dnes jsou Vánoce plné úkolů. Uklidit, zajistit cukroví (popř. upéct, kdo to umí), sehnat stromeček, ozdoby, no prostě celý dům ponořit do vánočního a samozřejmě sehnat dárky pro své nejdražší, nejbližší.
V tom je ale ta otázka, co jim pod stromeček dát? Vzpomínám si, že jako malý jsem dárky rozděloval na ty, které jsem si opravdu přál a na ty ostatní – ty mi nic neříkaly. Ježíškovi jsem si přece nepsal o nové boty, o ponožky, o spodní prádlo, o svetry a kalhoty a o hračky, které jsem nechtěl (pro starší je typickým příkladem voňavka, nikdy to nebyla ta správná). Vzpomínám si, jaký jsem z toho měl pocit. Pocit zklamání. Prostě mě to moc nebralo a nezajímalo. Zato věci, které jsem si přál a pod stromečkem opravdu objevil, to byla jiná. Hned jsem si s nimi hrál, hned jsem je používal a neuvěřitelně se z nich radoval. A jak jste na tom byli vy?
Když o tom přemýšlím, zjišťuji, jak je obtížné pořídit někomu něco takového, aby z toho měl opravdu radost, myslím tím dlouhodobou, ne tu ... jen tak ... aby se neřeklo. Aby ten dárek měl rád, byl z něj nadšený a používal ho. Trefit správnou barvu, látku, typ, značku ... a plno dalších detailů. Přece jen do toho dáváte vydělané peníze a byli byste asi neradi, kdyby byly vyhozeny jen tak, protože jste se prostě netrefili do vkusu a přání.
Přemýšlel jsem, jak tomu předejít a tak jsem se začal ptát, co si ostatní přejí, co by se jim líbilo a tak. Ale většina se to stydí říct, anebo prohodí něco o tom, že nic nepotřebují nebo něco podobného. A tak jsem zase tam, kde jsem byl.
Myslím si, že největším vynálezem byl "dopis Ježíškovi". Jak jednoduché by to bylo. Každý by si napsal nebo nakreslil (popřípadě dal fotku) přesně toho, co si přeje a "Ježíšek" by to zařídil. To by bylo radosti. Škoda, že se "dopis Ježíškovi" píší jen děti. Předešlo by se zbytečnému vyhazování a plýtvání peněz na něco, co ten druhý stejně nechce, ale o čem jsem si myslel, že mu to udělá radost. Zatím hledám správnou cestu.
Jak jste na to vyzráli vy? Jak vybíráte ty pravé dárky pro své nejbližší? Mají z nich opravdu radost, nebo je po Vánocích hned prodávají na Aukru, či mění v obchodech za jiné? – Fenomén poslední doby. Jen si toho po Vánocích všimněte.
Přeji vám krásné, pohodové a klidné Vánoce.
